Jmenuji se Jakub a odjel jsem bránit Ukrajinu.

Ne, nemám. Stejně jako drtivá většina mladých kluků a holek v ukrajinské armádě. Nikdo z nich se na válku nijak zvlášť nepřipravoval a ona přišla. Naučili se a dělají to, na co stačí.

Ano, to je pravda. Ve válce ale nebojují jen namakaní profíci a armáda se skládá z mnoha složek, ne jen útočných oddílů, co jsou v zákopech pod neustálou palbou. V ukrajinské armádě dokonce převažuje množství aktivních lidí v týlu nad těmi, co jsou v bojových zónách. Mimo jiné jsou v ní také oddíly teritoriální obrany, k nimž se hlásí dobrovolníci jako já. I tak se samozřejmě připravuji fyzicky: dělám rucking (pochody se zátěží) a jednoduché cviky na sílu či výbušnost (např. shyby, kliky + sprinty apod.). Starám se i o duševní zdraví. Meditace, procházky, žádné flámování, atd. Jakkoliv to může znít úsměvně, jedná se o bezesporu důležitou součást přípravy.

Budu obsluhovat minomet a řídit auto. Když jsem se bavil s velitelem jednotky, jak se na to připravit, tak se nejdřív smál a pak řekl: „Víš, komu to jde nejlíp u minometu? Těm, co předtím kydali hnůj.“

I když odjíždím sám, mám podporu neformální skupiny českých antifašistů, kteří se v podpoře bojující Ukrajiny dlouhodobě angažují. Budou se mnou udržovat kontakt i po odjezdu. Kontakty mám i přímo na Ukrajině.

Nevěřím, že je člověk majetkem nějakého státu jen proto, že to má napsané někdě v dokladech, a když se řekne, musí ho jít bránit. Odmítám soudit kohokoliv, kdo se do bojů nechce zapojit. Já nechci bránit stát, ale své blízké, jejich rodiny a další civilní obyvatelstvo.

Umím anglicky, rusky a ukrajinsky. Tedy všechny jazyky, které můžu v komunikaci se spolubojovníky potřebovat. Ruštinu a ukrajinštinu občas trochu neobratně kombinuji, to je ale v Ukrajině poměrně běžný jev i mezi místními.

Vlastní vybavení je běžná věc i v armádách západních zemí. Armáda má často jen průměrně kvalitní obuv, průměrné ochranné prvky, oblečení v jednom univerzálním rozměru apod. Nemluvě o tom, že na Ukrajině je obecný nedostatek. Vlastní vybavení tak znamená větší šanci na přežití, a tedy i větší šance na můj celkový přínos. Mzda je na ukrajinské poměry dobrá. Ne už tak na české. Navíc je poměrně běžný jev, že armádní byrokracie (např. vyřízení kontraktu) vyplácení mzdy zdržuje a bez dlouhodobého příjmu bych se musel vrátit do Česka, abych mohl nějak zajistit rodinu.

Zde je příklad věcí a kurzů, za něž už jsem zaplatil ze svého: Combat LifeSaver kurz, 3 dny (4.500,- Kč); Assault Rifle Basics kurz, 1 den (2.000,- Kč kurz, plus dalších 2.500,- za náboje a zapůjčení zbraně); Spitfire nosič plátů (7.500,- Kč) + zádový panel (3.000,- Kč); Sordin chrániče sluchu (6.900,- Kč). To jsou asi ty největší položky, seznam samozřejmě pokračuje dalším vybavením v řádu stovek korun (rukavice, nůž, polní lopatka apod.).

Chápu pochybnosti. Dary se budu snažit dokládat fotkami. Nejen vybavení, ale celkově svých aktivit. Pro sbírku jsem také zřídil transparentní účet 2102862153 / 2010. Pokud si i tak nejsi jistý, můžeš podpořit nějakou zaběhlou organizaci, nejlépe Solidarity Collectives, kteří potom distribuují podporu lidem jako já, nebo třeba válkou postiženým civilistům. Tím směrem ostatně půjdou i peníze, které případně vyberu a nevyužiju.

Jde o hrubý odhad dalších nákladů na vybavení a další nezbytnosti. Samozřejmě se snažím šetřit a neutrácet zbytečně, ale jde spíš o minimum než maximum. Kdyby pro mě například na Ukrajině sháněly dodatečné vybavení spřízněné skupiny – jako jsou Solidarity Collectives –, bude to znamenat, že jim zbude méně na pomoc dalším dobrovolníkům nebo civilistům. Chci odjíždět tak, abych věděl, že se budu co se nákladů týče soběstačný.

Jistě, může se to stát. Děje se to Ukrajincům i zahraničním dobrovolníkům. Připouštím si tu možnost a pokud se tak stane, můžu jít dělat jinou práci. Takovou, na kterou budu stačit. V nejhorším případě se vrátím domů. Vybavení bych potom asi přenechal Solidarity Collectives nebo přímo mé jednotce.